Ten pocit viny. Inspirativní příběh pracující maminky

Pro mě, novopečenou maminku, byl návrat do pracovního procesu skutečně náročný. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem poprvé opustila své sedmiměsíční miminko kvůli práci. Pocit viny, úzkost, smutek, strach. Emoce se u mě střídaly a přebíjely navzájem. Brala jsem to jako nucené odloučení od toho nejmilovanějšího človíčka pod sluncem. Pořád jsem cítila, že je mou nedílnou součástí. I když návrat do práce byl jen na krátkou dobu, pro mě to byla věčnost. Navíc jsem se nemohla pořádně soustředit a neustále na svého synka myslela – Jak se asi v jeslích cítí? Jestli mu tam rozumí stejně dobře jako já? Zda vychovatelky respektují jeho potřeby a rozmary? Tolik otázek se mi honilo hlavou, že i ta nejjednoduší práce byla jako výstup na Mount Everest. 

A jestli jsem měla nějakou podporu? Kamarádky. I když si s odstupem času říkám, zda to z jejich strany byla ta pravá pomoc. Znáte to. Každá maminka je jiná. Každé miminko je jiné. A většina rad se nedá aplikovat na všechny. Takže ve finále jsem byla ještě ve větším stresu, když jsem se snažila řídit všemi radami svých kamarádek. Mám pocit, že s tímto „dobráckým“ tlakem se setkala každá žena a maminka. Snahu zavděčit se svému okolí v sobě máme ukotvenou už od nepaměti. Ale měly bychom pracovat na tom, aby jsme dělaly to nejlepší pro sebe a své děti bez ohledu na názory ostatních. To však provází mnoho nepříjemnností. Odsuzující pohledy. Rádoby vtipné narážky a stále přítomný pocit viny, že jste krkavčí matka. Chce to velkou odvahu hodit vše za hlavu. Ale ta úleva a svoboda za to stojí. 

Když jsem bývala bezdětná, chodila jsem každý den po práci do posilovny. Vyčistit si hlavu, zbavit se stresu a potrápit své kancelářské faldíky. Milovala jsem tu chvíli. Jen JÁ a mé myšlenky. To mě dělalo šťastnou. Ale pak jsem svou fitness pernamentku vyměnila za pozitivní těhotenský test. Pohyb a čas jen pro mě mi chyběli, ale přišlo mi sobecké nad tím víc uvažovat. Těhotenství je přeci požehnání! Nepřipadalo mi vhodné poukazovat na vlastní potřeby, když ve mě rostla má nová „priorita“. 
Ke cvičení jsem se vrátila po dvou letech od porodu. Moje postava se z těhotenství vzpamatovala celkem sama, spíš mi šlo o mé duševní zdraví. Být chvíli sama sebou bez nálepky matka.
Protože jsem syna pořád ještě kojila, měla jsem nárok na zkrácenou pracovní dobu. Díky tomu jsem mohla odcházet z práce dřív a stihnout i cvičení. Těšila jsem se jako malá holka. Než mi někde mezi výpady a sklapovačkami došlo, že jsem asi chtě nechtě změnila své priority. Že víc než na cvičení myslím na synka a místo sérií odpočítávám minuty, kdy pojedu domů. Pocitu viny také nevědomky pomohl můj kolega, který vždy s oblibou říkával při mých odchodech do fitka: „... ááá, tady si někdo dává pauzu od své role mamky...“. Pro něj to byl nevinný vtípek, pro mě rána pod pás. Brala jsem si to osobně a připadala si jako ta nejsobečtější matka ve vesmíru.

Jestli z toho plyne nějaké ponaučení? Řiďte se svým instinktem a zdravým rozumem. Uvědomte si, že dítě nebude nikdy šťastné dokud neuvidí spokojenou maminku. Buďte sví. Vy i partner. Nežeňte se za dokonalostí, lajky na Instagramu ani uznáním své tchýně. Nikdy neuspokojíte všechny. Pracujte jestli chcete nebo potřebujete. Malujte se. Nemyjte si vlasy. Vždyť je to jen na vás. Jediná věc, na které opravdu záleží je láska – láska k sobě, vašemu dítěti, rodině. A ta k mateřství patří. 

Vaše Andrea