Přejít k hlavnímu obsahu

Jak po narození prvního dítěte obnovit společný partnerský život?

Náročné, ale nikoli nemožné.

Domov je vzhůru nohama! Tam, kde dříve panoval klid a ticho, které bylo jen příležitostně přerušováno zvukem filmu, hovorem u večeře s přáteli nebo cinkáním nádobí, je nyní slyšet soustavný a nekonečný křik a pláč.

Nikdo netvrdil, že mít děti je brnkačka. Je to láska, která nepotřebuje žádná vysvětlení. Je to pocit, který v rodičích zůstává navždy, ať už je cesty zavedou kamkoli. Ale také jedno z nejnáročnějších období pro jejich vzájemný vztah. Konverzace se náhle omezují na repliky typu „odměřil jsi správné množství mléka?“ nebo „podej mi ty ubrousky na zadeček“. A ve vašem slovníku už není místo ani na slůvko „prosím“. Prostě jen automaticky vykonáváte různé činnosti. Možná tušíte, která je část dne, ale nejste si úplně jisti, co je vlastně za den.

Většina párů má problém svému pediatrovi říct, jak staré je jejich miminko, protože prostě nemají pojem o čase. Zatímco jakmile otevřete nějaký blog nebo zabrousíte na Instagram influencera, setkáte se jen s dokonalou esencí rodičovství. Téměř jak z reklamy.

Vše je dokonalé! Děti jsou upravené natolik, že i přes monitor cítíte vůni nějakého fair-trade tělového mléka, jejich oblečky ladí s jejich perfektními sourozenci, a to ani nemluvě o jejich bezchybných pokojíčcích. Také vidíte domácí stravu připravovanou milujícími páry, jimž se zároveň nějakým zázrakem daří vyjít si spolu obden někam na večeři. „Nic takového prostě neexistuje,“ říkají dvojnásobní rodiče Antonín a Veronika Dlouhých. „Nebo, lépe řečeno, existuje to, ale není to realita.“

S tím souhlasí i někteří rodinní terapeuti. V dnešní době je obvyklé, že stále více lidí sdílí na sociálních sítích svá selfie, kde se snaží okolnímu světu prezentovat obrázek svého „dokonalého života jako z Disneylandu“. Podle odborníků tyhle obrázky vůbec neukazují realitu ze života páru, kterému se právě narodilo dítě. Většina odborníků se shoduje na tom, že rodičovství rozhodně není žádná procházka růžovým sadem. Příchod dítěte je spojen s celou řadou obtíží a rodiče jsou vystaveni tlaku. Nemluvě o probdělých nocích po celé týdny, měsíce i roky.

JIní rodiče Tereza s Dušanem o tom ví své. V posledních pár letech prožili mnoho probdělých nocí. Čtyřletý syn Terezy a Dušana jako miminko vůbec nespal. To převrátilo fungování páru úplně naruby. Museli se naučit spát po hodinách, zvyknout si na dlouhodobou absenci spánku. Po dvou letech si uvědomili, že se tomu musí nějak postavit. „V určitou chvíli jsme si řekli: „Syn nespal  delší dobu než pár hodin snad rok, takhle to prostě nemůže jít donekonečna“, vzpomíná Tereza. „Náš společenský život – možnost strávit nějaký čas s přáteli či si zajít si na skleničku – byl pro nás důležitý, abychom se nezbláznili. Vyčistilo nám to hlavu, na chvíli jsme zapomněli na problémy, a i když nás to připravilo o několik hodin spánku, stálo to za to.“

Veronika a Antonín také prožili mnoho nocí beze spánku. Hlavně po narození druhého dítěte. Sedm měsíců po prvním porodu Veronika zjistila, že je znovu těhotná. Pro pár tak nebylo jednoduché se vyrovnat s takovým množstvím změn během příliš krátké doby. „Neměli jsme vůbec čas si užít první miminko,“ vypráví Veronika. A dodává, že druhé dítě bylo skutečně mimořádně problematické. Veškerá jejich péče a pozornost, kterou si předtím věnovali navzájem, se najednou obrátila na děti.

Tato období zvýšeného tlaku mohou do páru přinášet další problémy. Studie publikovaná v roce 2010 v časopise „Journal of Personality and Social Psychology“ (Osobnost a sociální psychologie) zjistila, že příchod dítěte má významný negativní dopad na život v páru. Podle vědců jsou nedostatek komunikace nebo pocit menšího zapojení u jednoho z členů páru běžnými jevy. Ty se objevují náhle a mají tendenci přetrvávat po delší dobu. Podle některých rodinných terapeutů, mezi něž patří i Manuel Peixoto, to může nastat zejména v případech, kdy pár neprošel všemi fázemi rodinného cyklu. Právě tyto fáze nám pomáhají převzít v životě novou roli, přijmout nové funkce a emoce. Dvojice nejprve prochází fází dvoření, kdy oba se navzájem poznávají. Poté je fáze deziluze a rozčarování a teprve pak vytvoření pevného vztahu. Obvykle po roce či dvou přichází v této fázi na scénu první dítě.

Právě tak tomu bylo v případě rodičovského páru Karolíny a Tomáše. Díky tomu, že prošli všemi těmito fázemi a dokázali si vytvořit dostatečně pevný vztah, byli schopni společně překonat stresující chvíle po narození jejich prvního syna. Ze začátku žena prochází poporodním procesem, který může být velice náročný. To může způsobit řadu fyzických a emocionálních změn. „Náš vztah funguje jinak během stresového období a za všechny ty roky společného manželství jsme se naučili, jak se k sobě navzájem chovat,“ říká Karolína. „Tento proces učení je velice důležitý k tomu, abychom se dokázali vypořádat s těmi náročnějšími momenty. Vzpomínám si, jak jsem pět dnů po porodu brečela manželovi na rameni. Říkala jsem mu, že to nezvládnu a najednou jsem z něj cítila tu sílu, klid a podporu. Uvědomila jsem si, že on tu pro mě vždycky bude a postará se.“

Veronika a Antonín si také uvědomili, že nejdůležitější je naučit se soustředit jeden na druhého a být k sobě vzájemně velkorysí. Odložit stranou sobeckost, která jsou součástí lidské povahy. Jen tak je podle nich možné udržet si spokojený vztah a manželství.

„V určitém okamžiku musí každý spolupracovat. Muž by se měl soustředit na manželku a ona naopak na něj. Když se každý z nich zaměří na potřeby toho druhého, je šance na dobrý výsledek“ říká Antonín. „Když se vám narodí dítě, uvědomíte si, že se musíte dívat i na svou partnerku. Snažit se jí pochopit a zamyslet se, jak můžete pomoci, aby se cítila šťastná, dokázala se vypořádat se starostmi, vyřešila problémy spojené s kojením a vyrovnala se s nedostatkem spánku.“

Není snadné vyrovnat se se všemi změnami rodinného života. Skutečnost je taková, jak potvrzují rodinní terapeuti, že pár musí být na změnu opravdu připraven. Musí být schopen se efektivně postavit nové realitě. A všichni asi víme, že to není snadné. Jak říkají odborníci, v partnerském životě existují dva skutečně silné momenty: smrt jednoho z partnerů a narození prvního dítěte. Podle expertů se lidé musí na tuto složitou fázi života připravit. Budou totiž nuceni přijmout nové role, především ty emocionální. Je nutné, aby k nové situaci přistupovali realisticky a nestavěli si žádné vzdušené zámky. Ani nepředstírali, že jim jde vše snadno.

I když je kolem vás hromada použitých plenek, lahviček s mlékem, které je potřeba ohřát, poházených hraček, které je třeba uklidit, jste uprostřed nekonečných záchvatů vzteku a měsíců, kdy jste se pořádně nevyspali – přes to všechno si musíte najít čas na to, abyste se s partnerem naučili znovu žít jako pár. Pro Karolínu a Tomáše, kteří měli vždy bohatý společenský život, bylo řešením začlenění dítěte do jejich běžných činností. Navíc si našli čas jeden na druhého, aby mohli dělat oblíbené věci. „Nemůžeme nechat děti, aby vstoupily do našeho života a přiměly nás zapomenout na lásku, kterou chováme jeden k druhému,“ shodují se Karolína a Tomáš. „Pro nás je opravdu důležité mít možnost dát si společnou večeři ve dvou, i když se to podaří třeba jen jednou nebo dvakrát za měsíc. A také umíme najít si osobní prostor.“

Veronika a Antonín si myslí, že je zcela zásadní najít si čas, který mohou trávit jen jako pár. Po několika složitých prvních měsících zavedli jednou týdně tradici společných obědů. Ve dvou. Tenhle čas je pro ně nedotknutelný. Plánovaný oběd je možné přeložit nebo zrušit jen z mimořádných důvodů, které jsou mimo jejich kontrolu. „Pár si musí najít čas jen na sebe. Když se jim to nepodaří a každý z nich začne rozvíjet sám jako jednotlivec, může být později obtížné se k sobě vrátit,“ vysvětlují. „Když občas slyšíme o někom, kdo se rozvádí, říkáme si: „Co bych asi v takové situaci dělal já?“. Zároveň si uvědomujeme, že je v našich silách, abychom se do takové situace nedostali.

Jak potvrzují odborníci, pro rodiče není jednoduché se zcela odstřihnout od svých dětí.

Je pro ně těžké nechat je třeba na víkend u prarodičů. Záleží na každém páru, jak dokáže toto pouto přetrhnout. Když to nejde jinak, můžete to zkoušet postupně. Začněte třeba jen tím, že odejdete na pět minut, pak na půl hodiny, na hodinu a tak dále. I dítě si tak postupně zvykne být delší dobu bez maminky a tatínka.

A nezapomínejte, že tohle je jen jedna životní fáze. Dříve nebo později budete jako pár vyžadovat nějaký čas jen pro sebe. „Potřebujete spoustu lásky, trpělivosti a schopnosti vcítit se do druhého. Jen tak pochopíte, kdo je vedle vás. Karolíny rada zní: „Musíte si umět říct – Jsem tu pro tebe. Jsme v tom spolu. – protože vás to vzájemně posílí.“

Antonín říká: „Ty okamžiky naštvání, na sebe a druhého, ty tu vždycky budou. Tyto věci prostě jen tak nezmizí. Ale jak člověk roste, získává schopnost být velkorysejší, tolerantnější a schopnější naslouchat pohledu toho druhého.“